21.8.1968 –
Pražské jaro,
neboli mé politické procitnutí

Přednes Heinza Eggerta
na památku Pražského jara v Liberci   CZ | D

Pokud by se sjednocení Německa událo již 20.08.1968, byl bych už tenkrát (ve 22 letech) politickou „starou zátěží“:

Pocházím z dělnické rodiny a vychován jsem byl nevlastním otcem. Žili jsme v Rostocku. Moji rodiče nebyli příliš společensky kritičtí. O politice šeptali jen když děti opustily místnost. Byli přítomni všem slavnostním pochodům a přehlídkám. Všichni jejich kolegové přeci také pochodovali. Jediný politický koflikt, který jsem zaregistroval se udál v roce 1953. Moje máma zamknula mého otčíma aby nemohl jít do loděnic demonstrovat. „Nevrátil ses zdráv z války proto, aby tě teď zastřelili“. Rusové tam stříleli do lidí.

Samozřejmě jsem byl pionýr, tedy člen FDJ, Svobodné Demokratické mládeže, GST – Společnost, Sport a Technika, FDGB – Svobodného Německého Odborového Svazu a DSF – Svazu Německo-Sovětského Přátelství. Důsledně a nekriticky jsem byl zasouván. Jako u většiny platilo: Dovršils určitého věku, podepiš, jsi členem. Tento mechanismus znemožňoval kritické otázky a myšlení. Krom toho byl zde drtivý argument : Jsi pro mír nebo pro válku? Samozřejmě pro mír. Nicméně jediným garantem míru jsme přeci my, komunistická strana.

Jak hezká je takto zredukovaná srozumitelnost světa .

Za chození za školu jsem vyletěl z osmé třídy. Potom co jsem v patnácti pracoval na stavbě, dostal jsem se do učení při Německých Drahách. Učněm jsem byl prvotřídním a plán podpory mládeže našeho německého pionýra mi umožnil se v 18-ti letech stát nejmladším vedoucím čety výhybkářů v NDR, na nádraží ve Warnemünde. Později jsem se stal výpravčím a využil jsem volných jízdenek i do Prahy. Tenkrát mi bylo 21 let. Do Prahy a do Marty jsem se zamiloval. Láska otvírá oči.

Politické třenice, téma reformovaného demokratického socialismu, tomu jsem tenkrát nerozuměl. Jelikož diskuse přicházela předevsím od studentů a spisovatelů nerozuměli tomu ani moji tehdejší přátelé. Liberalizace, svoboda slova, pluralismus, svoboda odborů, právo shromažďovací, zrušení cenzury, právo na stávku, svoboda cestování, to jsem četl i v německých politických tiskovinách. Poněkud mě to ale neoslovilo, protože za prvé jsem s tím neměl nic společného a za druhé jsem byl prostě zaražen tím, že v socialismu může být tolik problémů. Nikdo nechtěl odstranit socializmus, aspoň to nikdo nepřiznal, chtěl mu jen dodat lidskou tvář a to se mi líbilo.

Praha byla temkrát rozkvetlá všemy smysly. Atmosféra byla barevnější a potírala nudu všedního dne. Slyšel jsem muziku, která v NDR byla muzikou třídního nepřítele, viděl jsem filmy s Beatles. Večer jsme seděli u Fleků s mladými rakušany, západnímy němci, italy, angličany a američany, s lidmi o kterých jsem jen slyšel ale nikdy je neviděl. Byli jsme mladí a svět se zdál otevřený. Přestože jsem měl jízdenky zdarma, věděl jsem, že jejich pozvání na návštěvu přijmout memohu. Nicméně myšlenka byla svůdná.

Jsou to osobní deficity a překážky, které pomalu ale jistě přerůstají ve vlastní politické přesvědčení. Praha byla zahalena do závoje svobody.

Pomalu jsem se začínal zajímat o z Moskvy předepsanou drsnost diktovaného socializmu. Kdykoli, kdy mi to dovoloval volný čas, byl jsem v Praze. Kvůli městu, Martě a svobodné atmosféře. Na hranicích jsem byl vždy důkladně prohledán a pak jsem navracel do své socialistické vlasti.

Poté přišel 21. Srpen

V noci z 20. na 21. Srpna jsem byl ve službě na výhybce ve Warnemünde. Byla vlahá letní noc s klidným mořem. Když jsem kolem 23. hodiny na seřadišti dohlížel na dánský trajekt Kong Frederik, vyslali tři sovětská vojenská letadla nouzový signál na letiškě v Praze. Žádali o přistání, které jim bylo odmítnuto, z toho důvodu, že nedaleko se nacházelo vojenské letiště. Letci přistáli bez povolení a na palubě letadla nacházející se výsadkáři ihned začali uzavírat letiště. Poté co dostali letiště pod kontrolu, začali v minutových intervalech přistávat ruské vojenské transporty a vykládali tanky a děla. Této noci rusové a jejich spojen i napochodovali do Československa. Poláci to vzali přes Hradec Králové.

Už dávno předtím byli tyto jednotky rozmístěny za hranicemi ČSSR, údajně kvůli plánovaným manévrům proti NATO.

Jen jednotky NDR se nesměli na invazi podílet a to i přes posby tehdejšího šéfa Ulbrichta. Brežněv a sovětské vedení odmítli nasazení jednotek NDR i z toho důvodu, že o to byli československými funkcionáři žádáni. Nasazení německých jednotek 30 let po obsazení Československa Wehrmachtem by bylo vnímáno jako nebezpečná provokace. Jen ne znovu německého vojáka v Praze…

Nicméně tyto souvislosti jsem tenkrát ještě vnímat nemohl, nebyly známé. V rozpacích jsem poslouchal vysílání NDR (Norddeutscher Rundfunk) na ve službě zakázaném přijímači. Řeč šla o mrtvých, zraněných a o odporu. Byla to válka v socializmu. Socialisté proti socialistům. Moje samozřejmé socialistické přesvědčení se této noci rozpadlo. Vysílač na Ještěd, který byl jako poslední okupanty vypnut, vidím ze Žitavských hor každý den. Této noci jsem pochopil, že svět mi není otevřen.

V 6 hodin ráno mi skončila služba. Skoro ve stejném momentě byl obsazen úřad vlády Alexandra Dubčeka ruskými výsadkáři. Měli za úkol ho přivést do Moskvy. Tam ho zavřeli do vězení. Předtím se mu ale podařilo předat tašku s dokumenty, které neměly padnout do rukou Rusům, šéfovi své kanceláře. Nevědel, že on již dlouho pracoval pro KGB. Jak lidský byl socializmus bylo vidět na faktu, že Dubček nebyl zastřelen ale mohl pracovat jako lesní dělník, bylo na západě vnímáno jako uřcité uvolnění… Ale ani toto jsem této noci vnímat nemohl.

Po šichtě bylo svoláno zasedání německých komunistů, svolané jejich předsedou. Všichni se museli zůčastnit. Potom jsme měli – jak to v NDR bylo obvyklé – hned podepsat, že s invazi schvalujeme, jelikož je v zájmu udržení míru. Napadla mě věta, kterou jsem četl v českém zahraničím časopisu „V srdci Evropy“: „Člověk se tak dlouho neučí mluvit, aby si nechal mluvení zakázat.“ Jako jediný jsem tenkrát odmítl podepsat.

O dva dny později u mě proběhla domovní prohlídka. Moje po letech nabobtnalá složka u Státní Bezbečnosti dostala první list papíru. Na protest jsem opustil všechny organizace. Nicméně bylo těžké z v NDR z „organizací“ vystoupit, neexistoval k tomuto ůkonu žádný formulář. Bylo mi řečeno : „Prostě neplať příspěvky.“ Příspěvky jsem platit přestal a členem jsem nebyl. Na příhraničním nádraží jsem nadále z ideologických důvodů pracovat nemohl. Tím mě stát nechtěně uvrhl do ještě hlubšího politického zamyšlení.

Bohužel jsem zažil i několik hlubokých osobních zklamání. Najednou se ode mě začali odvracet přátelé. Ani doma nikdo nerozuměl mým rozhodnutím. Moje matka byla toho názoru, že jsem si sám zničil kariéru, měla pravdu.

Posléze jsem měl velké štěstí: Potom co se Marta odstěhovala s rodiči do Kanady, poznal jsem moji pozdější manželku, pocházející z křesťanské rodiny. Dala mě dohromady s evangelickou studentskou komunitou. Poté jsem absolvoval zvláštní zkoušku opravňující mě ke studiu teologie. Zamlčel jsem, že jsem nedokončil desátou třídu. V NSR bych se nikdy teologem nestal, nebyl by k tomu existenční důvod. Důvod jsem měl v NDR a to důvod ohromný. Spíše než světlo bible, konfirmován jsem byl pozdě, ve 23 letech, ale Dietrich Bonhoeffer a lidé, kteří z křesťanského přesvědčení odporovali diktaturám mi tímto umožnili opět žít.

A tak jsem se pomalu začal vzdalovat ideologii NDR bez toho abych se stal třídním nepřítelem, kterého ze mě chtěli udělat. Stále jsem doufal v lidskou tvář NDR, jelikož jsem mezitím pochopil požadavky pražského jara.

Dozvuky (1): 1980

Jsem farář nádherného kostela v horách na Oybině, na české hranici. V březnu mě navštěvují dva spolupracovníci televize NDR. Chtěli natočit koncert světoznámých „Pražských madrigalistů“ a žádají o povolení točit v kostele. Odvahu v roce 1980 natáčet v kostele musím samožřejmě podpořit a souhlasím.

Tak poznávám hudebního vědce a zakladatele „Pražských madrigalistů“, Miroslava Venhodu. Sympatický starší pán. Moje žena a já ho pozíváme k nám domů. Večer, přesně v domluvenou hodinu stojí přede dveřmi. Pod jedním ramenem má láhev vína a pod druhým svírá bačkory, potože samozřejmě se zouváme přede dveřmi, že? Bavíme se o bohu, světě a mých zážitcích v šedesátém osmém. Říká, že už předem tušil, že přichází k těm správným lidem.

Poté vypráví o následcích roku 1968: O svém zeti, který jako mladý lékař v šedesátém osmém chtěl založit odborovou organizaci a posléze byl vyhnán na vesnici a pod pohrůžkou trestu vězení ji nesměl opustit. Mezitím všichni jeho hosté byli registrováni tajnou službou. Je to Hodina udavačů a povýšenců.

Vypráví o tom, že represe ani smrt nezastaví. Když zemřel jeho přítel, prominentní český vědec, termín pohřbu nesměl být v úmrtním oznámení uveden. V šedesátém osmém se politicky angažoval. Aby pozůstalí nemohli pozvat jeho přátele a další stejně smýšlející lidi k obřadu, byl jim vypojen telefon. Jakmile stb zjistila, že pozůstalí telefonují z budky, obdrželi večer oznámení, že z technických důvodů se pohřeb koná již v 7.30 místo 17.00 hod.

Vypráví o světoznámých umělcích a vědcích, kteří nesmějí vystupovat či pracovat. Hledají-li si jinou práci, stará se tajná bezpečnost o to, aby žádnou nesehnali. Pracují v kanalizacích, na skládkách, myjí okna nebo dělají domovníky a topiče. Jejich děti nesmějí studovat. Společně mají zamezený přístup do veřejných knihoven.Nebo jsou vypovězeni na venkov, který nesmějí opustit. Nikdo o nich nesmí psát, nikde o nich nesmí být zmínky. Mají být umlčeni k smrti, proto se o nich jen šeptá.

Vypráví, jak Charta 77, jejíž spoluautor je Václav Havel, je předávána tajně přátelům a jak komunistická strana více či méně dobrovolně nechává umělce v Národním Divadle podepsat antichartu. Tisíce ji v dalších týdnech podepsalo. Karel Gott tam slíbil, jěště krásnějšími melodiemi podpořit pochod národa k šťastnému životu.

To vše vypráví Profesor Venhoda nikoli nahlas a neobžalovává, ale mluví potichu a trochu ironicky jako někdo, kdo ví, že nic na tomto světě nemá věčného trvání. Ještě narážíme na Karla Gotta. Co by sním bylo, kdyby se nedal k dispozici systému Venhoda se ušklíbne a podotkne, že bychom přišli o božská umělecká díla, minimálně v češtině. Za chvíli ironicky dodává : „Toto by někomu mohlo na socializmu připadat až sympatické.“

Později vypráví ještě o „Pražské Zimě“, řadě koncertů v Praze: V Národním Divadle se hraje Janáčkova Libuše. Bájná zakladatelka Prahy dojímavě prorokuje, že její milovaný český lid sice bude muset projít peklem, ale nikdy nezahyne. Toto znělo nebezpečně již v dobách nacionálně-socialistické okupace. Po těchto slovech zazní řídký potlesk a sice od těch několika málo Čechů, kteří sehnali vstupenky. Jedná se sice český národní festival, ale nejde jen o kulturu nýbrž i o devizy. V hledišti sedí jen Rakušané, Američané a Západní Němci. Západní publikum nechápe. Proto je potlesk jen prořídlý.

Dlouho po půlnoci jde pan Venhoda do hotelu. Těmi horlivějšími televizáky je pak reportován do Berlína a odtud dále do Prahy. Než je natáčení u konce, zve nás do svého malého domku na vsi. 22 domů, 16 konvic na mléko a jedna malá hospoda. Na hranici důkladně prověřeni jdeme večer do hospůdky. Vrchní nás už přede dveřmi zdraví a poví: Vy jste už tady! Profesor Venhoda jen podotkne : „mluvme raději o hudbě, té nerozumějí.“ U rohového stolu sedí dva tajní z Prahy. Zvláštní , tito „typové“ vypadají všude a vždy stejně. Jíme a pijeme a dlouho si povídáme o hudbě. K tomuto večeru jsem ve svých aktech protokol nenašel. Očividně ani pražská, ani berlínská centrála tajné bezpečnosti se o hudbu nezajímaly.

Bohužel Profesor Venhoda 10.5.1987 zemřel. V roce 1989 bychom si rádi s ním a našimi přáteli Tomášem a Pavlem Töpferem připili na to, že dějiny, díky bohu, neznají vítězů. Profesora Venhodu by zajisté potěšilo, že domovnické posty byly v roce 1989 přeobsazeny. Někteří dizidenti se stali ministry nebo převzali jiné vůdčí role ve společnosti. Naopak někteří zástupci komunistické gardy zaujali pozice domovníků. Někdy by se mohlo zdát, že bůh je nehorázně ironický.

Dozvuk (2): Květen 2008

Se sympatickými, v Euroregionu angažovanými Čechy sedím před radnicí v Liberci a pijeme kávu. Několik metrů od nás na průčelí té nádherné radnice je pamětní tabule zhotovená z devíti článků tankového pásu, připomínajících devět obětí šedesátého osmého. Každý z nich nese jméno oběti. Kolem 7.45 začalo sovětské speciální komando z obrněného vozu pálit do demonstrantů srocených před radnicí. Šest lidí zemřelo, více než čtyřicet bylo zraněno. Kolem poledne najel tank do domu naproti radnici jehož část se žřítila. Při tom zemřeli tři lidé.

Přes tento šok se našlo dost lidí, kteří důmyslně v protestu pokračovali. Rozestupy v kolonách Sovětské armády například využívali k tomu, aby na neobsazených křižovatkách mátli postupijící vojska a odváděli je špatným směrem. Tak se ruské tanky rozjely do všech stran, nejen do Prahy. 23. Srpna byly změněny názvy ulic, každá se jmenovala Dubčekova. Tím znemožnili okupantům orientaci a vyjádřili spjatost s předsedou strany Dubčekem.

S těmi mladými Čechy hovořím o té době. Oni si chtějí tyto události připomenout, ale vyvstává jim problém. Nenacházejí žádné svědky. „Události v roce 1968 u nás nejsou příliš populární“, říká jeden. Druhý dodává, že není jednoduché z této doby od sebe oddělit hrdiny a demonstranty od kolaborantů a adaptovaných. Často by životopisy odhalily kombinaci všeho, pokud se zohlednily události před i po tomto datu. Co kdyby náhodou, ptá se jeden, mezi těmito devíti oběťmi byl někdo s úkolem na demonstranty donášet a byl by svým chlebodárcem náhodou zastřelen. Jak ho poté zařadit, mezi hrdiny nebo udavače? Cituji polského spisovatele Stanislava Lece: Přímý dává pozor v zatáčkách!

V našich vlastních biografiích přeci také narazíme na něco od všeho. Hrdinství nemáme do zásoby. Přičemž hrdinové nikdy nejsou příliš v oblibě, pokud to nejsou ti filmoví. V reálném životě pouze jiným vytknou jejich zklamání a vyvolají u nich pocit provinění. Nicméně existují vyostřené dějinné události, při kterých jsme vedeni vlastním přesvědčením udělat to co je správné. (Co se poté může jevit jako hloupé, protože to ovlivnilo náš život a kariéru.) To vše jen za předpokladu, že přesvědčení máme. Přesvědčení, které vychází z hodnot.

Možná takto se můžeme nejlépe událostem šedesátého osmého přiblížit: Za jaké hodnoty vyšli demonstranti v 1968 do ulic? Riskovali své životy nebo životní osnovy? A je možné žít ve společnosti bez těchto hodnot, kde se lidskost hroutí, kde se lidé nejdříve nechají podmanit, aby se posléze mohli prodat či zaprodat?

Nikdy nemáme všechny správné odpovědi na všechny otázky k dispozici. Každý si musí odpovědět sám. Někdy je možné se i zeptat těch správných lidí. Ty je ale nutné nalézt. Hledat. K třicátému výročí rozdrcení reformních procesů se skupina studentů z německého oddělení Gymnázia F.X. Šaldy o toto již s úspěchen pokusila.

Rádi mluvíme o tom, že je nutně zažehnout světlo, aby bylo světleji a tepleji.
16. ledna 1969 vzplála pochodeň číslo jedna:
10 studentů Filosofické Fakulty v Praze se sešlo, protože nesměli hovořit o věcech, o kterých před 21. srpnem ještě hovořit směli. Jejich hledání pravdy bylo v ohrožení. Byli to mladí chytří lidé, kteří mezi sebe nevzali nikoho, kdo by trpěl psychickými problémy. Nikoli z arogance, ale ze strachu, že by je komunistická propaganda představila veřejnosti jako psychopaty. Chtěli nás upozornit, losovali. Pochodeň číslo jedna byl Jan Palach. Bylo mu 21 let. 16. 1. 1969 kolem 15.00 se na Václavském Náměstí polil benzínem a zapálil. O dva dny později zemřel. Několik měsíců předtím, 8. Září 1968, se polák Ryszard Siwiec na protest proti vstupu vojsk upálil. Komunistická taktika mlčení fungovala tak dobře, že ani dnes o tomto mnoho lidí neví.

I proto je nutné tyto události připomínat, protože jinak by zvítězili ti, kteří lidská práva rozjezdili pásy tanků a z lidí chtěli udělat malé pohotové trpaslíky.

Tím nechce být určitě nikdo z nás, nebo?